• Luci

Už od začátku si hledal ženu a ne čísnici aneb jak sem poznala Honzu

Honzu sem potkala ve Sklizenu. Je to tak poetický příběh, že mu snad polovina z Vás ani neuvěří. A pozor – i bez příkras je to článek přímo do červené knihovny. Jste na to připraveni?


Šla sem tehdá z Omegy – sport centra v Olomouci, kde jsem pracovala na recepci. Po cestě sem skočila do Billy a s plnou bednou ovoce a zeleniny si to šmárovala domů. Z ničeho nic mě napadlo jít jinou ulicí, než sem byla zvyklá. Procházím kolem Sklizena, které mám už nějakou dobu v povědomí, zhruba vím, co tam tak prodávají, ale zrovna v tom Olomouckém sem nikdy nebyla. Nakoupenou mám, ale mám čas, zajdu se tam mrknout, třeba mi něco padne do oka. Nic speciálního nenacházím a tak krátce po příchodu zase odcházím. V tom mě osloví postarší muž: „Slečno, promiňte, Vy jste vegan?“ – „Jak jste to poznal?“ odpovím... „No, přece podle bot!“ směje se muž mým prstovým botám. A tak jsem se potkala s Honzou. Nebyl to onen postarší muž, ale obsluhující týpek, který se zrovna na chodbě vybavoval s panem zvědavým.


Bylo to v době, kdy v Olomouci byla jedna jediná vegetariánská jídelna a já pořád snila o vegan-friendly místě, kam budu chodit jíst, nejlépe i cvičit a meditovat a úplně nejlépe bych tam mohla rovnou pracovat. A tak mi tenhle Honza řekne o Živé Zahradě. Že prej centrum osobního rozvoje s živým barem, tady v Olomouci a už za půl roku! To jméno si prostě musím zapamatovat a týpka si doma vygooglovat. V té záplavě radosti sem totiž ze sebe nedostala víc než: "Super, tak to já se někdy určitě zastavím!"


Napsala sem p. Vojtěchovskému, že bych se moc ráda dozvěděla víc o těchto záhadných prostorách a přičinila se o případnou spolupráci. Vesmír to však naplánoval tak, že jsme se ve Sklizenu potkali těsně před mým odletem do USA. A tak jsme si alespoň vyměnili čísla a domluvili se, že až se vrátím a přípravy projektu pokročí, dáme si znovu vědět. Stalo se.


Sešli jsme se v čajovně a začali povídat. O Zahrádce, o jídle, o mě, o něm, o všem možném i zdánlivě nemožném. Další schůzka padla na prohlídku vybraných prostor. Krásné stropy, velká okna, výhled na osvětlené náměstí. Už jen dodat nějakou dekoraci a je to tu provozu schopno. Jak se tak procházíme budoucí restaurací a já poslouchám Honzovu vizi, čím dál více se ve mně posiluje pocit, že ten klučina si nehledá brigádnici, ale ženu! Výpomoc sem, akce tam, festival v sobotu, promítání v neděli. Je sice milej, ale já mám v tomhle jasno. Poděkuju, rozloučíme se a odcházím.


Uběhne pár měsíců a Zahrádka mi opět přijde do cesty jako ideální zpestření pracovního života. A tak jsem na baru, Honza v kuchyni. Lidí málo, někdy ještě míň… proč lidi nechcou tohle super místo? Občas si povídáme, jindy zas ne, je mi tu fajn, ale stejnak se těším, až zavřeme. Po čase přišlo mi nevhod pomáhat plnit něčí sen, když bych vlastně ráda měla nějaký vlastní. A tak se naše cesty opět rozešly. A ne naposled.


Půl rok odnesla řeka a já zas práci sháním. Tentokrát mezi Českýma Budějovicema a Olomoucí jezdím. V Zahrádce pomáhám, u Honzy spím. Pozornost má však zas jinde vězí. Společně večeříme, v sousedních pokojích usínáme, stejně se ale tak nějak nevnímáme. Na cestování si našetřím a v prosinci na Bali zmizím. Bez plánu, bez cíle, z naprosto magické však inspirace. Až po návratu se dozvídám, že mě tam vyslal Honza sám. To je však na samostatný příběh.


Jsem zpět z Bali, zpět v Olomouci a opět hledám práci. Ano, hádáš správně, že Zahrádka opět zavolala si mě. Lidí mnohem víc, zaměstnanců taky, hezčí flow i vztah s Honzou. Občas zajdem do divadla, na výlet, uděláme si tortilu nebo filmový večírek. Často pějem chválu na svobodný život bez vztahu, bez hádek a závazků. Občas ho nesnáším, občas ho ráda vidím, vždy se však přijímána cítím. A pak přišel ten magický narozeninový den.


Vždy si vypínám zvonění, ráda si pospím, navíc se teď bez budíku budím. Najednou zvoní, volá mi Honza, že sedí dole a snad před správným domem. Vyběhnu na ulici celá rozcuchaná, v pyžamu a bez umytých zubů – což nikdy nedělám! však překvápka jsou na to jak dělaná. On sedí na kapotě v tom hippies tríču a v ruce drží čokoládové smoothies. Jak typické! Seskočí z kapoty, otevře dveře a podá mi s úsměvem Ovocný dar. Půl ananasu zdobený ovocnými špízy máčenými v čokoládě – mňam! „Neměls být náhodou v Praze?! A jak vůbec víš, kde bydlím?“


Za pár minut mu jede vlak, tak moc dlouho nekecáme, na další společný den se však domluvíme. Sluníčko svítí, jdeme se projít, odpoledne pak dobrý obídek spolu vytvořit. Sedíme na terase, baštíme sedmikrásky a já ho najednou vidím. Poslouchám, jak mluví o Man in Black a iluminátech a najednou ho vidím v úplně jiném světle. Ne proto, že svítilo slunce. Ne proto, že mluvil jako nahrávka ze sci-fi filmu. Prostě sem ho začala vidět. Bez filtru, bez jediné myšlenky, z pozice naprosté spokojenosti a plnosti.


Nikdy sem nevěřila na lásku na první pohled ani na prince na bílém koni. Jak jako jedna láska na celý život? A jak vůbec poznám, že je to on, mého srdce šampion? Vesmír si s námi někdy pohrává, avšak co se má stát, to se stane. A tak jsem měla životního partnera víc jak dva roky vedle sebe a vůbec sem ho neviděla.


Ta narozeninová ovotina odstartovala vesmírnou raketu. Nemůžu uvěřit, že tomu bude již rok. Celý rok, co přestaly odjezdy a příjezdy a naše cesty šly konečně společně. Jako bychom dozráli a byli konečně připraveni. Připraveni na to, jít tentokrát společně. To už je ale na zcela nový příběh.


Já to přeci věděla hned od začátku, že si hledá ženu, jen sem netušila, že to budu já!

186 zobrazení
  • Facebook - Bílý kruh
  • Instagram - Bílý kruh
  • YouTube - Bílý kruh

"Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl."

Alchymista, Paulo Coelho

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now