• Luci

"Slečno, Vy jste anděl!" aneb jak ke mě odpověď přišla od opilce

Je sobota 16. 6. 2018 večer. Procházím ulicemi Brna směrem na hlavní nádraží. Jdu z nádherné celo-odpolední akce s názvem Alchymie ženy. Mám dlouhou růžovou sukni a hnědé letní tílečko. Podprsenku již delší dobu nenosím a dotek látky s mými ňadry si vždy náramně užívám stejně jako ten harmonický pohyb, kterým se při chůzi ladně houpají ze strany na stranu.

Tentokrát mám ale chuť si hrudník přikrýt. Jako by to pro mě nebylo v této chvíli bezpečné.


Rodí se ve mě zvláštní pocit, že projevit svou přirozenost není pro mé okolí přijatelné. Byť je mi bez spodního prádla skvěle a už nemívám potřebu to ostatním vysvětlovat a téměř se "obhajovat", stejně ten pocit narůstá a spolu s ním přichází i větší chuť si obléct svetřík nebo si alespoň složit ruce v loktech.


Od malička se velmi rychle učím novým dovednostem a souvislosti mi zacvakávají mnohdy rychleji než ostatním. Skvělý um, možná Vás napadne. Převážně v mém dětství se to však s pozitivními odezvami nesetkávalo, spíš naopak.


Byť jsem se do školy nikdy moc učit nemusela, písemky, zkoušení a úkoly jsem vždy zvládala na výbornou. Účast na olympiádách, klokáncích a jiných školních soutěží pro mě byla jakousi premiantskou povinností stejně jako "čisté" vysvědčení. Hodnota jedničky však pro mě byla úplně jiná, než pro mé spolužáky.

Věděla sem, že ať se na písemku připravím, či nikoliv, nějak to vždycky vymyslím a ať sem pracovala sebe pomalejším tempem, stále jsem ostatním nechtěně utíkala.

To bylo samozřejmě na obtíž nejen spolužákům, ale také učitelům, ze kterých jsem vždy cítila spíš snahu mě nějak utlumit a "zacpat do řady" než podpořit v rozvoji mého daru. Nejen, že to nebylo vítáno a podporováno, cítila sem se odmítaná, zavrhovaná a někdy až "persekuovaná". Roky utíkaly a tento pocit se ukládal hlouběji, víc a

víc do mého nevědomí. Tato jednoduchá myšlenka, prostý pocit...


"Není pro mě bezpečné, být v něčem lepší než ostatní."


Dlouhou dobu mě tento program ovládal a znemožňoval mi naplno se projevit, roztáhnout křídla a zazářit. Jaký paradox, když mým jménem je LUCIE - to pochází z latinského slova LUX (světlo) a znamená "zářit". Cítím, že to je můj úkol, má mise na tomto světě - být světlem - a tak se v tom pomaličku zabydluju. Do toho, jak se mi daří překonávat různé překážky s touto cestou spojené, teď však zabíhat nebudu a vrátím se zpět k večernímu příběhu.

Na oné nádherné ženské akci jsem si mimo jiné vytáhla dvě kartičky s poselstvím. Jedno mluvilo o tom, že vše na světě má pravidla a řád, které je potřeba respektovat. Vše ve vesmíru má své místo a účel a to nám dává jistotu, že je vše tak, jak to má být. Což bylo odpovědí na mou otázku ohledně životní cesty, dalších kroků, možná malé nejistoty a velkého otazníku, zda jdu správným směrem. Další karta mě pak naváděla k uvědomění, že nejsem mými myšlenkami ani pocity, nacházím se za nimi. Tam je láska, radost, tvořivost a vnitřní klid. Další krásnou odpovědí od Boha, vesmíru, univerza bylo věnování, které mi úžasná hudební umělkyně napsala ke svému CD - "Krásná a exotická Luciánko, ať najdeš svoje kořeny a spatříš svoji jedinečnou krásu. Jsi hlas a výzva tohoto světa. Jsi dar a požehnání pro nás pozemšťany."

Náhoda? Na ty už dávno nevěřím, a proto Vám tento příběh sdílím. Věřím, že si jej přečte ten, kdo to právě teď potřebuje.

Jdu si tedy uličkami večerního Brna směrem ke Grand hotelu, kde stávají autobusy. Procházím kolem "bandy opilců" a snažím se na sebe neupoutat jejich pozornost. Pak si uvědomím, že Regiojet už takhle pozdě nejezdí a že kolem oněch mužů, kteří mě samosebou nepřehlédli, budu muset projít znovu abych se dostala na vlakové nádraží. Procházím svižně, co nejméně přitažlivou chůzí, když v tom mi to nedá a na muže se zadívám. Je jich zhruba šest - někteří leží na zemi, jiní sedí a dva stojí.


A mladík s krátkými blond vlasy si položí ruce na tvář, poté je semkne jako při modlitbě a pronese něco o mé kráse. Moc mu nerozumím, ale usměju se, pokynu na něj a kráčím dál.



Na nádraží mi paní u přepážky řekne, že mi žádný vlak v následujících dvou hodinách nejede a tak a začnu googlit, zda přece jen jede nějaký ten autobus.




V tom ke mě přijde onen mladík a pronese: "Dnes ráno jsem byl hodinu v kostele." ... "A jaké to bylo?" vypadne ze mě jen. Další naše konverzace proběhne v rámci pár vět, kdy mi onen muž poděkuje za to, že mě mohl spatřit. Že se za mnou prostě musel vydat, aby mi to řekl.


Na závěr mě překvapí otázkou, zda jsem anděl, na kterou jsem schopná překvapeně odpovědět jen "No, je to možné."


Při odchodu se za mnou ještě mnohokrát otočí, pošle polibek, úsměv a neuvěřitelnou energii.


Poté, co se z celé situace vzpamatuju, si dohledám spoj a vyrazím zpět na autobusovou zastávku, opět kolem zmíněné skupinky mužů. Mladík je velmi potěšen, že mě opět vidí, přeskočí zábradlí a blíží se ke mě. Neprobudí to ve mě ani strach, ani odpor. To, že je znatelně pod vlivem alkoholu teď nehraje vůbec roli, cítím se bezpečně. Vnímám, že je teď podstatné zůstat co nejvíce otevřená. Zadívám se zhluboka do jeho pronikavě modrých očí a z jeho úst slyším: "Slečno, Vy musíte být anděl!" ... "Ta energie, co z Váš vyzařuje! Mám pocit, jako bych mohl číst Vaši auru." ... celé tělo mi vyplní silný pocit pokory, následuje mnoho slov o vděčnosti a kráse a nesmělé rozloučení.

Příběh pokračuje a pomalu končí o pár minut později a pár desítek metrů dál, kde mě onen muž opět vytrhne ze zamyšlení. "Dnes ráno jsem byl v kostele a žádal jsem Boha aby mi dal znamení, že existuje," svěřuje se mi muž se slzami v očích. "Co Ti odpověděl?" zeptám se. "Poslal mi Tebe."

Tohle poselství pro mě bylo natolik důležité, že se vesmír postaral o to, abych jej slyšela čtyřikrát, pokaždé malinko jinými slovy. Abych měla dost času jej vstřebat a přijmout. Nechat do sebe vsadit nové semínko. Novou pravdu o tom, že mým posláním je zářit a že už se nemusím schovávat. Že už jsem připravená.

V životě k nám přichází mnohá znamení a mnohé odpovědi v mnoha různých a nečekaných formách. Já jsem v tu chvíli mohla být andělem pro něj, zároveň však byl onen "boží posel" on pro mě. Přeji Ti otevřené srdce i otevřenou mysl. Nechť k Tobě přichází ona vesmírná znamení ve formě, která je pro Tebe nyní viditelná.

  • Facebook - Bílý kruh
  • Instagram - Bílý kruh
  • YouTube - Bílý kruh

"Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl."

Alchymista, Paulo Coelho

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now