• Luci

Proč se lidi nechtějí měnit ikdyž by jim to pomohlo?

Lidi se prostě měnit nechtějí. Vyjít z komfortní zóny toho, co již znají, by jim však očividně mnohdy pomohlo. Je to strach ze změny, co jim v tom brání? Nebo v tom vězí ještě něco hlubšího?


Je nedělní poledne a já popíjím čerstvě vylisovanou šťávu z granátového jablka. Je to již skoro týden mé "očistné kúry", jak by to mnozí z Vás mohli nazvat. Můj jídelníček teď tvoří mladé kokosy, zelený ječmen, chlorella a občas nějaký kousek ovoce. Tento půst, detox, očista není zdaleko můj první, ale o tom teď psát nechci.


Už pár měsíců sdílím bydlení s postarším člověkem. Generačně jsme si tak vzdálení, že jeden druhého nemůžeme nikdy pochopit. Je mezi námi téměř 70 let mezera. Zatímco já si loupu granátová jablka na šťávu, děda si ohřívá oběd z jídlonosiče. Jako bývalý voják si chodí pro obědy do vojenské nemocnice, kde má celé menu za 19 Kč. Polévka, hlavní chod. Devatenáct korun. I přestože, že cena nemusí hrát vždy roli, si asi dokážete představit kvalitu této stravy. Děda to však ještě podpoří napůl plesnivým chlebem. K polévce se přece jí chleba. A plíseň? To se vykrojí. Přece nebudu plýtvat. A tak místo do koše ten chleba vyhodí raději do svého žaludku.


Tato situace není věru ojedinělá a je téměř na denní pořádku. Co je však zarážející, kromě faktu, že to dědovo tělo vždy nějak ustojí, je to, že i přes obrovské zdravotní potíže se zažíváním děda ne a ne změnit jídelníček. Každý den činí volbu, co si vloží do úst. Každý den se on sám rozhoduje, jak se bude cítit. Má jen a jen ve svých rukou (doslova), zda to pro něj na toaletě bude utrpením, či nikoliv.


Také sdílí bydlení s námi, což s sebou nese určitou dávku inspirace. Často nám nahlíží do talíře a ptá se, co že to vlastně jíme a proč. Ví moc dobře, co by jíst neměl a z jakých důvodů. Mockrát jsme na toto téma zabrousili. Stejně si pak ale okrojí shnilé jablko nebo z jogurtu seškrábne plíseň a s chutí si jej dá k snídani.


A já se mockrát ptala "proč"? Hlavně sama sebe... neb z dědy toho v tomhle směru moc dostat nelze. Vždy řekne "jo jo, tak já si každé ráno vezmu pár těch chlorell, jak říkáš..." a pak nic z toho. Zpět ve svých vyjetých kolejích.


Další poledne zas vyjdu z pokoje uvařit si vodu na čaj. Děda ohřívá polévku a ptá se: "Tak co budete dělat na oběd?" Odpovím, že prozatím nic, že nemám hlad. Tuto odpověď děda očividně vůbec nečekal a absolutně ji nedokázal pochopit. "Jak nic? Vždyť je poledne, to se obědvá. Ráno se snídá, ve 12 se obědvá. Večer se večeří. Ať mám hlad nebo ne. To mě nikdy nenapadlo čekat, až budu mít hlad." - mnoho lidí tohle asi vůbec nezarazí, vždyť je to jasné - kolem poledne se jí oběd. Zamyslete se ale nad tím znovu. Jak mohou mít těla celé populace potřebu jídla ve stejný čas? A proč je to zrovna 12?


Což mě vrací pomalu ale jistě na začátek textu. Je to o zvyku. O zajetých kolejích, kde nám možná nemusí být dobře, ale máme alespoň pocit jistoty. Pocit něčeho známého. "Raději mi bude každý den stejně blbě, než kdyby mi mělo být blbě jen občas. To by mě totiž vyvedlo z programu automatického pilota." Proto se lidé nechtějí měnit. Proto nechtějí zakoušet něco nového. Protože by to znamenalo potřebu větší bdělosti. Bytí více v přítomnosti, v Tady a Teď. Museli by pružně reagovat na dané okolnosti a ne se jen tak nechat bezcílně vláčet životem a přežívat.


Posledních pár vět povede k zamyšlení nad tím, kde to má vlastně všechno kořeny. Jako malí se chybami učíme. Spadneme, vstaneme, spadneme znovu, vstaneme znovu. Každý malý krůček navíc je radostí nás i všech okolo. Postupem času jako by však chyby začaly být na obtíž. Už nejsme tak malí a tolerance k chybám se zmenšuje. Čas letí rychleji a my už nemáme prostor k chybování. Pak přijde škola a známkování. Za chyby se platí nejen špatnou známkou, ale také nepříjemnou atmosférou doma, zákazem výletu či dokonce pohlavkem. V dospělosti pak chyba může zajistit vyhazov z práce, konec vztahu či ztrátu financí. Nejsou to ale chyby, které jsou špatné. Je to náš úhel pohledu.


Nic není ani dobře, ani špatně. Vše jen je a je jen na nás, jak se na danou situaci budeme dívat. Zda ji přijmeme a budeme na ni úměrně reagovat, nebo ji odmítneme a začneme se proti ní bouřit. Zda půjdeme s proudem a nebo se budeme snažit porazit řeku. Neexistuje špatný konec. Každý konec je totiž jen dalším začátkem. Proto i vyhazov z práce může být tím největším darem. Co když něco mnohem lepšího čeká právě za rohem? Nebojte se proto vystoupit z komfortní zóny a třeba "udělat chybu" - může to být totiž tím nejlepším životním rozhodnutím.

55 zobrazení
  • Facebook - Bílý kruh
  • Instagram - Bílý kruh
  • YouTube - Bílý kruh

"Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl."

Alchymista, Paulo Coelho

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now